Země,
výchozí bod

Jednou v noci, když jsem okusil hořkost, jsem vyšel na kopec. Tmavý vřes mi zmítal nohy. Dole pochodovaly předměstské lampy.

Okna se zataženými závěsy byly zavřenýma očima, vnitřně pozorujícím životy snů. Za temnotou moře pulzoval maják. Nad hlavou, tma. Rozeznal jsem náš vlastní dům, náš ostrůvek v bouřlivých a hořkých proudech světa. Tam, po deset a půl desetiletí, jsme se my dva, tak odlišní kvalitou, prolínali jeden s druhým, pro vzájemnou podporu a výživu, ve složité symbióze. Tam jsme denně plánovali své různé úkoly a vyprávěli si o denních zvláštnostech a trápeních. Tam se hromadily dopisy, na které bylo třeba odpovědět, ponožky, které bylo třeba zašít. Tam se rodily děti, ty náhlé nové životy. Tam, pod tou střechou, naše dva vlastní životy, někdy vzdorující jeden druhému, byly naštěstí po celou dobu jedním, jedním větším, vědomějším životem než každý z nich sám.

Tohle všechno, jistě, bylo dobré

Přesto tu byla hořkost. A hořkost nás nejen zaplavila ze světa, ale vyvěrala i z našeho vlastního magického kruhu. Neboť hrůza z naší marnosti, z naší vlastní neskutečnosti, a nejen z deliria světa, mě vyhnala na kopec.

Neustále jsme spěchali od jednoho malého naléhavého úkolu k druhému, ale výsledek byl nepodstatný. Možná jsme si celou svou existenci špatně představili? Žili jsme, dalo by se říct, z falešných předpokladů? A zejména toto naše partnerství, tento zdánlivě tak dobře podložený bod pro činnost ve světě, nebyl koneckonců ničím jiným než malým vírem samolibé a vrozené rodinnosti, neúčinně se vířícím na povrchu velkého proudu, který sám o sobě nemá žádnou hloubku bytí ani žádný význam? Možná jsme se nakonec oklamali? Za těmi uchvácenými okny jsme, stejně jako tolik jiných, skutečně žili jen sen? V nemocném světě jsou i zdraví nemocní. A my dva, kteří jsme si svůj malý život spřádali většinou naučeně, zřídka s jasným vědomím, zřídka s pevným úmyslem, jsme byli produktem nemocného světa.

Přesto tento náš život nebyl jen pouhou a pustou fantazií. Nebyl snad utkaný ze skutečných vláken reality, která jsme shromažďovali se všemi příchody a odchody skrze naše dveře, se vším naším provozem s předměstím, městem, vzdálenějšími městy a končinami světa? A netkali jsme dohromady autentický výraz naší vlastní podstaty? Nevycházel náš život denně jako víceméně pevná vlákna aktivního života a nezaplétal se do rostoucí sítě, složitého, stále se množícího vzoru lidstva?

S tichým zájmem jsem se díval na „nás“

A jakýsi pobavený úžas. Jak bych mohl popsat náš vztah byť jen sám sobě, aniž bych ho znevažoval nebo urážel kýčovitou ozdobou sentimentality? Neboť tato naše křehká rovnováha závislosti a nezávislosti, tento chladně kritický, prohnaně zesměšňující, ale láskyplný vzájemný kontakt, byl jistě mikrokosmem opravdového společenství, koneckonců byl ve svém prostém stylu skutečným a živoucím příkladem onoho vysokého cíle, o který svět usiluje.

Uvědomil jsem si, že ani jeden z viditelných rysů tohoto nebeského a živého klenotu neprozrazoval přítomnost člověka. Přede mnou se, ačkoli neviditelná, odhalovala některá z nejhustěji osídlených center lidské populace. Tam pode mnou ležely obrovské průmyslové oblasti, které začerňovaly vzduch kouřem. Přesto všechen tento hemžící se život a lidsky významné podniky nezanechaly na rysech planety žádnou stopu. Z této vysoké vyhlídky by se Země před úsvitem lidstva nezdála jiná. Žádný anděl na návštěvě ani průzkumník z jiné planety by nemohl tušit, že se tato nudná koule hemží havětí, svět ovládajícími, sebetrýznivými, začínajícími andělskými bestiemi.— Olaf Stapledon, Tvůrce hvězd

Celý svět? Celý vesmír? Nad hlavou mi v temnotě odhalila hvězdu. Jeden chvějící se šíp světla, vymrštěný před kolika tisíci lety, mi nyní štípal nervy vidinou a srdce strachem. Neboť v takovém vesmíru, jaký význam by mohla mít naše šťastná, křehká a prchavá komunita?

Ale teď jsem byl iracionálně uchvácen

S podivnou úctou, jistě ne hvězdy, té pouhé pece, kterou pouhá vzdálenost falešně posvěcovala, ale něčeho jiného, ​​co pro srdce znamenal strašlivý kontrast hvězdy a nás. A co, co by to mohlo znamenat? Intelekt, nahlížející za hvězdu, neobjevil žádného Tvůrce hvězd, ale jen temnotu; žádnou Lásku, ba ani Moc, ale jen Nic.

A přesto srdce chváleno

Netrpělivě jsem setřásl tuto pošetilost a vrátil se od nevyzpytatelného k známému a konkrétnímu. Odhodil jsem stranou uctívání, ale i strach a hořkost a rozhodl jsem se chladněji prozkoumat toto pozoruhodné „nás“, tento překvapivě působivý údaj, který pro nás samotné zůstával základem vesmíru, ačkoli ve vztahu k hvězdám se jevil jako tak nepatrný.

Uvažováno i bez ohledu na naše ponižující kosmické pozadí

Koneckonců jsme byli bezvýznamní, možná směšní. Byli jsme tak všední událostí, tak banální, tak úctyhodný. Byli jsme jen manželský pár, který se snažil žít spolu bez zbytečného napětí. Manželství bylo v naší době podezřelé. A to naše, se svým triviálním romantickým původem, bylo dvojnásob podezřelé.

• Poprvé jsme se setkali, když byla dítě
• Naše oči se setkaly
• Chvíli se na mě s tichou pozorností dívala.
• Dokonce jsem si to romanticky představoval s nejasným, hluboce skrytým vědomím
  • V každém případě jsem v tom pohledu poznal
  • Tak jsem se v horečce dospívání přesvědčil
• Můj osud

Ano! Jak předurčené se zdálo naše spojení! A přece teď, s odstupem času, jak náhodné. Pravda,samozřejmě, že jako dlouholetý manželský pár jsme fitteddocela úhledně, jako dva blízké stromy, jejichž kmeny vyrostly společně vzhůru jako jeden stonek, vzájemně se deformující, ale vzájemně podpírající. ABC

1. Rozmanitost světů
2. Podivné lidstvo
3. Nautiloidi
4. Země
   • Výchozí bod
   • Země mezi hvězdami
5. Více světů

Zde je nějaký kód:e = mc2

    And   
      Some 
      Poetry
    
  

ChladněTeď jsem ji hodnotil pouze jako užitečný, ale často frustrující doplněk mého osobního života.MyByli jsme celkově rozumní společníci.Nechali jsme si navzájem určitou svobodu, a tak jsme byli schopni snášet naši blízkost.TakovýByl náš vztah.